Tempo

    Vztek. Vzpomínka střídala vzpomínku. Honili se mu hlavou jedna za druhou. Na pohled jen tiše sedící chlapec s nepřítomným pohledem. V ruce cigaretu, ze které občas bezmyšlenkovitě potáhl. Když se však člověk zaměřil, mohl si povšimnou detailů, které prozradili, co se doopravdy děje. Ruka držící cigaretu se třásla. Oči skleněné, lehce zarudlé. A celé tělo zaťaté v křeči nad minulostí, která se mu neustále připomínala.

    Byl ještě mladý, když vše začalo. Už dříve měl pár kamarádů. Už dříve miloval. Už dříve pil. Pak přišlo pár osudných rozhodnutí a z mála se stalo hodně. Zároveň se ze všeho tolik blízkého stalo něco poněkud vzdáleného. Kamarádů začalo přibývat. Lásku začal rozdávat na všechny strany. Láhev střídala láhev. Vstoupil do většího světa, duší byl však pořád ten kluk, co rád četl a hrával na počítači. Všeho bylo najednou tolik. Byl z toho nadšený a chtěl víc a víc. Více zábavy, více lásky, více kamarádu. Nenechal se zastavit ničím. Čím více toho však bylo, tím více se ztrácel a tím více chyb dělal. Někde ublížil, jinde zradil. Ale na tom přeci nezáleží. Lidí je na světě tolik, vždycky se najdou nový, kteří se s ním budou bavit. A i když ho trápilo svědomí nebo na něco neměl dost odvahy. Alkohol vždycky pomohl. Začal se z něj pro něho stávat něco, jako jeho společník. Běh bez konce, vždycky vpřed a nikdy se neohlížet kolik zlomených srdcí, kolik zničených lidí za ním zůstane.

    Člověk však nemůže utíkat věčně. Dříve či později zakopne. Překročí hranici, která jeho samotného vyděsí natolik, že se zastaví a zalekne se. Někteří mohou tvrdit, že je to slabost. Že neunesl tíhu věcí, které dělal. Jiní řeknou, že je náladový a mění názory, jako jiní ponožky. Já se vyjádřím, že prostě konečně otevřel oči a uviděl svůj život v trochu jiném světle. Viděl, že se nehnal za něčím. Uvědomil si, že vlastně utíkal před něčím. Pochopil, že opravdu i on je jedním z lidí, kteří utíkají samy před sebou. A on už nechtěl více, a tak se rozhodl přestat.

    Postavil se čelem problémům, které trápili jeho svědomí. Změnil svůj přístup k věcem. Snažil se být zodpovědný, pracovitý, férový. A možná to i fungovalo. Alkohol z jeho života zmizel. Lži také. Jen rány na srdci a duši pořád zůstávali. Věděl, že to bude ještě na dlouho. Jednu po druhé je vyčistit. Dostat z nich hnis a jed, zašít je a nechat zahojit. Byl si vědom, že jizvy zůstanou, aby nikdy nezapomněl na věci, tak špatné, že zapomenuty nesmí být. Když se díval na rány, které během toho zdánlivě nekonečného běhu utrpěl, ptal se sám sebe, jestli to těm ostatním stojí za to. Utíkat stále dál.

    Jak změnil svůj život, nabil dojmu, že zároveň i přestal běžet. To se však mýlil. Pouze zmírnil tempo. Bylo to bolestivé zjištění. Tiše sedět na lavičce s dohořívající cigaretou mezi prsty a uvědomit si, že neutíkáme jen samy před sebou, ale i před svou minulostí. A jak se postupně vyrovnáváme s jedním i druhým, naše tempo se zvolňuje, až jednoho dne, kdy konečně přejdeme do kroku, nalezneme mír. Možná to je jen sen, ale je to pěkný sen, který stojí za zkoušku.

Cigareta dohořela, křeče ustaly a skelné oči se rozhlédly po okolí.