Archetypy

    Potichu otevírám dveře a posmýkám se jimi dovnitř. Vyvarovávám se vrznutí a ihned si sundávám boty. Koutkem okám si všímám velkého nástěnného zrcadla. Znám jej dobře. Je zcela obyčejné. Ukazuje pouze věci, které jsou a nic více. Přesně tak mi to vyhovuje. Svižně překonám vzdálenost tří kroků a stojím před ním.
    V chodbě je šero. Svou siluetu vidím zcela bez problémů, rysy obličeje o něco hůře. Černé vlasy se ztrácí ve tmě. Oči jsou haleny šedivým závojem, jejich zeleň je těžko rozeznatelná. Zkoumám svůj zevnějšek. Jsem spokojen se svým vzhledem, ačkoliv je zjevně nedokonalý.
    Pohledem se vracím ke svým očím a hledím do nich. Mám zvláštní pocit z toho, kdo stojí v zrcadle proti mně. Zdá se mi to jako mé tělo, duše je však jinde. Duše je v těch očích, jejichž zeleň nevidím, ale o které vím, že tam je.
    Mou pozornost náhle poutá zvíře, které se jako stín odděluje od mého odrazu v zrcadle a usedá po jeho boku. Vztahuji k němu ruku, jako bych se jej chtěl dotknout, přestože vím, že to není možné. Zvíře na mně upře své oči a já v nich vidím všechnu mou dravost, všechen můj vztek a všechnu mou nenávist. Vidím v nich lovce a vraha, kterým já jsem se nikdy nestal. Kývám na pozdrav a odpovědí mi je hrdé zavrčení. Poté zrak odvracím.
    Z druhé strany mého odrazu v zrcadle se znenadání otočkou vynořuje žena v sukni po kolena, bílé haleně a rozepnutým svetříkem bez ramínek. Hnědé copánky vlají v otočce za ní a úsměv blízká malými bílými zuby. Otočku rázně zasekává a žertovně mi pohlédne do očí. Rychle se podívám do svých vlastních očí, abych se ujistil ve svém postřehu. A opravdu. Já i žena máme stejné oči. Oplácím znovu její pohled a nacházím v jejích očích hravost, humor a výzvu. Výzvu k životu. Usměji se a odvracím pohled.
    Ohlížím se po zvířeti a zjišťuji, že spokojeně vrčí u nohou starci v sugegase* s dlouhým plnovousem, který potahuje z dlouhé dýmky a něžně přesto silou drbe zvíře v srsti na krku. Stařec zvedne zrak a já pod jeho hustým obočím spatřuji ty samé zelené oči, které toho večera vidím již po několikáté. Jejich pohled je však opět odlišný než pohled očí předchozích. Tentokrát se zahledím a strach prostoupí celé mé tělo. Strach z toho, co stařec ví a zná. Před věděním, moudrostí a stářím starce se nevědomky mírně ukláním. A stále lehce vyděšen se vracím zpět k odrazu svých vlastních očí.
    Chvíli hledím do svých vlastních očí a ztrácím se v nich. Všímám si však, jak se všichni tři, které jsem dnes večer viděl, stávají zpět mou součástí. Oklepávám se a odcházím od zrcadla dát si sprchu, abych smyl ze sebe špínu dne.

*Japonský slaměný kuželový klobouk