Jáství

     Člověk je tvor, který je v říši zvířat výjimečný hlavně vědomím sama sebe. Mluvíme o tom, že My něco činíme, respektive Já něco dělám. V tomto kontextu je důležité si říci, kdo vlastně jsme. Jinými slovy je třeba si položit otázku, co míníme tím Já. S tím úzce souvisí i otázka svobodné vůle. S ohledem na podstatu otázek bych rád zdůraznil, že ačkoliv má slova mohou znít jako fakta, jedná se v tomto případě spíše o filozofickou úvahu spíše než skutečný obraz světa.
    Je pravděpodobné, že se dopouštím chyby již ve druhém odstavci, přesto však přisoudím vědomí sebe sama našemu abstraktnímu myšlení. Tedy prohlásím, že vědomí sama sebe je zapříčiněno tím, že si sebe sama dokážeme představit. Z toho vyplývá i komplex Já. Nemíním zde Bytostné Já, mluvím pouze o subjektu pozorovatele v rámci naší mysli, tak jak je vyobrazen v sérii Luminositas.
    Zde se dostáváme do části něčeho, co bych osobně nazval identitou a pomohl bych si archetypem Stínu. Máme nějakou představu samy sebe a vlastností, které nám přísluší a s těmi se ztotožňujeme. Může se jednat i o úspěchy apod. Z nich je tvořena naše identita. Náš charakter je doplněno o náš stín, se kterým se neztotožňujeme a často si jej ani nejsme vědomi, a který je tvořen našimi vlastnostmi a skutky, na které nejsme hrdí. 
    Naše identita i stín jsou z velké části definovány naší životní cestu a našimi vrozenými předpoklady a společně tvoří náš charakter. Tím máme vymezené naše Já strukturálně. Můžeme říci jací jsme. Otázkou však stále zůstává, co zapříčinilo nás jací jsme dneska. Dovedla nás sem naše vlastní rozhodnutí či nikoliv?
    Pojďme se vrátit o krok zpět k naší struktuře. Strukturou naší mysli je neuronová síť. Budu-li teď předpokládat shodnost mé logiky s fungováním světa, prohlásím, že vše, co se odehrává v naší mysli je tvořeno v rámci neuronové sítě. Představy nevyjímaje. 
    Mezi představy můžeme řadit zcela běžné snění o teplé posteli, když se chladným ránem plahočíme do školy či práce. Mezi představy můžeme řadit imaga (mentální obrazy) věcí, se kterými se denně setkáváme. A na závěr můžeme mezi představy řadit utkvělé představy čili ideje. Mezi takové ideje patří například idea Boha. (Viz. C.G.Jung)
    V moment, kdy jsem upozornili na existenci utkvělých představ, obrátíme se pozorností zpět k původu komplexu Já v našem abstraktním myšlení a představivosti. Připomeňme si snění o teplé posteli a položme si otázku, zda-li nás naše snění může přenést do teplé postele. Ne, nemůže. Paralelou pro snění o teplé může být víra v Boha. Budu zde předpokládat, že Bůh neexistuje. Naše víra v Boha jej neučiní skutečným.
    Od víry v Boha už je jen krok ke komplexu Já. Učiní naše víra Boha skutečným? Ne. Změní naše víra v Boha naše chování? Ano.
    Naše Já tedy My jsme jakousi verzí Boha v rámci naší vlastní mysli. Jak skutečná je představa vzniklá z naší neuronové sítě? Tak skutečná jako elektrické impulzy v rámci té sítě. Dokáže představa tvořena těmito impulzy kontrolovat tyto impulzy? Představa sama o sobě je determinována těmito impulzy. Jistě kvantové jevy a jiné fyzikální náhodnosti a proměnné mohou ovlivnit výsledek, stále se však jedná o fyzikální jev a tudíž je Já pouhou iluzí. Já je pouhou utkvělou představou, která svou existencí ovlivňuje chování, není však rozhodující silou.
    Otázkou tedy zůstává, zda-li se v místě, kde se střetává hmotné a nehmotné, může nehmotné ovlivnit hmotné. Zda představa může ovlivnit skutečnost. Výzkumy synchronicity naznačují, že zde možnost existuje. Stojí však proti aktuálním logickým paradigmatům a tudíž osobně bych se prozatím držel skeptické odpovědi na tuto otázku. 
    Já je utkvělou představou. Za tohoto předpokladu je zřejmé, že vůle nevychází z Já a tím pádem Já není schopno rozhodování.
    Abych však neponechal příliš nezodpovězených otázek, doplním tezi o vysvětlení vůle. Držím se definice vůle, tak jak ji popsal Jung. Vůle je volnou psychickou energií s účelem ovlivňovat ostatní psychické funkce. Její role pravděpodobně spočívá v realizování cílů organizmu a přizpůsobování funkcí pro dosažení tohoto účelu. Z této podstaty se dá říci, že vůle vychází svým působením z charakteru. 
    Krátké shrnutí na závěr. Já je utkvělou představou, která nám poskytuje vědomí sama sebe a pravém slova smyslu svobodnou vůli nemáme, neboť cíle organismu jsou stanovované na základě charakteru, který je tvořen zkušenostmi, predispozicemi a ostatními determinantami. 

    Vyzívám čtenáře ke kritickému myšlení a uvědomění, že se jedná o pojetí, které může být velice brzy vyvráceno. Mé znalosti mají hranic a tudíž je možné, že má teze již je vyvrácena. Zároveň upozorňuji, že některé věci redukuji a některé aspekty zcela vypouštím, neboť holistický přístup zde není možný.