Numinositas (1) - Stín
Numinositas
Numinositas je série, která popisuje některé z archetypů. Archetypy jsou velmi zjednodušeně prožitkové komplexy. Vybral jsem ty, které mi přijdou nejsnáze uchopitelné a se kterými se člověk pravděpodobně v životě setká. Série Numinositas volně navazuje na sérii Luminositas, ve které jsou archetypy zastupovaný bohy. Přeji příjemné četní a vřele vybízím k zanechání komentáře.
Stín
„Ty po mě chceš, abych lezl do těch
zaflusanejch uliček, ve kterejch není vidět na krok? No to jsi se
asi úplně zbláznil!“
„Nedělej a pojď!“ neustával v nátlaku na svého kamaráda statný černovlasý muž. Oba dva byli oděni v novém oblečení, na kterém však šlo objevit skvrny jak od večeře tak od těch několika piv, které spolu měli.
Protějšek černovlasého muže, menší hnědovlasý hubeňour s bázlivými očky, se po chvíli odporu svolil ke zvolení kratší cesty: „Ale jestli tam někoho potkáme, tak je to na tvoji zodpovědnost, jasný?“
„Jasný, ale pojď už konečně,“ zasmál se černovlasý srdečně a oba muži odbočili z hlavní dlážděné cesty a vydali se spolu do jedné z úzkých temných uliček, které vedly mezi a za kamenné domy měšťanských rodin.
Čas plynul a muži se již blížili svým domovům v přístavní části města, když hubeňour zpozorněl a vylekaně vyjekl: „Tam! Vidíš to?“ a prstem ukazoval na hromadu dřevěného harampádí opřenou o stěnu domu.
„Hromada harampádí no. A co by mě na tom mělo trápit?“
„Ale proč vrhá stín?“ zaskučel vyděšeně hubeňour. Měsíc jim vskutku svítil nad hlavami, hromada harampádí však vrhala stín na stěnu směrem vzhůru, což z podstaty nebylo možné. Poté, co si to černovlasý uvědomil, i on znejistěl. Oba se zastavili a zůstali zaraženě hledět na stín. Pak hubeňour bez hlesu klesl do kolen načež tváří udeřil o zem. Černovlasý to zaregistroval a trhnutím se otočil, aby se podíval, co pád jeho kamaráda způsobilo. Tam, kde před chvíli stál hubeňour, překračoval muž zahalený v černém.
„Kdo? Co? Proč?“ koktal černovlasý.
„To ty jsi učinil. Já nejsem ničím než tvým stínem,“ pronesl muž, aniž by se jeho ústa hnula.
„Já nikdy! Nezabil bych, neublížil bych!“
„Znám tě. Toužíš zabít. Toužíš ublížit. Chceš vidět utrpení, chceš utrpení působit. Já jsem jen tvými tužbami, které nedosáhnou světla.“
„Lžeš! Nic takového není pravda. Jsem hodný a spravedlivý.“
„Nelžu. Hodný můžeš být na tisíckrát, tvou touhou po krvi to však nezmírní, ačkoliv si jí nejsi vědom. Nalhávej si, že jsi dobrý muž. Však jednoho dne polevíš, touha tě přemůže, zábrany povolí a krev poteče tak jako dnes.“
„Nikdy! Nikdy! Nikdy!“ již hystericky křičel černovlasý.
„Uvidíme. Děkuj mi však, nyní mě znáš, znáš svůj stín a takové výhody není všem dopřáno,“ domluvil muž, tiše se zasmál a zmizel ve tmě.
Černovlasý tiše klečel nad tělem svého kamarád a slzy mu stékaly po tváři, zatímco mumlal: „Stín, stín, stín. Ten muž byl mým stínem. Můj stín skrývá mé zlo.“ Pak zvedl pohled k měsíci na obloze, pomodlil se a i on odešel do tmy.
„Nedělej a pojď!“ neustával v nátlaku na svého kamaráda statný černovlasý muž. Oba dva byli oděni v novém oblečení, na kterém však šlo objevit skvrny jak od večeře tak od těch několika piv, které spolu měli.
Protějšek černovlasého muže, menší hnědovlasý hubeňour s bázlivými očky, se po chvíli odporu svolil ke zvolení kratší cesty: „Ale jestli tam někoho potkáme, tak je to na tvoji zodpovědnost, jasný?“
„Jasný, ale pojď už konečně,“ zasmál se černovlasý srdečně a oba muži odbočili z hlavní dlážděné cesty a vydali se spolu do jedné z úzkých temných uliček, které vedly mezi a za kamenné domy měšťanských rodin.
Čas plynul a muži se již blížili svým domovům v přístavní části města, když hubeňour zpozorněl a vylekaně vyjekl: „Tam! Vidíš to?“ a prstem ukazoval na hromadu dřevěného harampádí opřenou o stěnu domu.
„Hromada harampádí no. A co by mě na tom mělo trápit?“
„Ale proč vrhá stín?“ zaskučel vyděšeně hubeňour. Měsíc jim vskutku svítil nad hlavami, hromada harampádí však vrhala stín na stěnu směrem vzhůru, což z podstaty nebylo možné. Poté, co si to černovlasý uvědomil, i on znejistěl. Oba se zastavili a zůstali zaraženě hledět na stín. Pak hubeňour bez hlesu klesl do kolen načež tváří udeřil o zem. Černovlasý to zaregistroval a trhnutím se otočil, aby se podíval, co pád jeho kamaráda způsobilo. Tam, kde před chvíli stál hubeňour, překračoval muž zahalený v černém.
„Kdo? Co? Proč?“ koktal černovlasý.
„To ty jsi učinil. Já nejsem ničím než tvým stínem,“ pronesl muž, aniž by se jeho ústa hnula.
„Já nikdy! Nezabil bych, neublížil bych!“
„Znám tě. Toužíš zabít. Toužíš ublížit. Chceš vidět utrpení, chceš utrpení působit. Já jsem jen tvými tužbami, které nedosáhnou světla.“
„Lžeš! Nic takového není pravda. Jsem hodný a spravedlivý.“
„Nelžu. Hodný můžeš být na tisíckrát, tvou touhou po krvi to však nezmírní, ačkoliv si jí nejsi vědom. Nalhávej si, že jsi dobrý muž. Však jednoho dne polevíš, touha tě přemůže, zábrany povolí a krev poteče tak jako dnes.“
„Nikdy! Nikdy! Nikdy!“ již hystericky křičel černovlasý.
„Uvidíme. Děkuj mi však, nyní mě znáš, znáš svůj stín a takové výhody není všem dopřáno,“ domluvil muž, tiše se zasmál a zmizel ve tmě.
Černovlasý tiše klečel nad tělem svého kamarád a slzy mu stékaly po tváři, zatímco mumlal: „Stín, stín, stín. Ten muž byl mým stínem. Můj stín skrývá mé zlo.“ Pak zvedl pohled k měsíci na obloze, pomodlil se a i on odešel do tmy.
Komentáře
Okomentovat