Strach na ostří nože
Cítím, že se blížím. Vidím před sebou dveře, které se již brzy otevřou. Nevím, co je za nimi a jediné, co mě napadá je, že tam není vůbec nic. Rozum mi však zcela jasně tvrdí, že tam přeci něco musí být, neboť nic ze své podstaty být nemůže. Cítím ve svém těle chvění, jak se ty dveře přibližují. Vím, že časem nepohnu, a tak se dávám do běhu, aspoň ve své mysli. Upínám veškerou svou pozornost na ty dveře a čas pro mě zrychluje, přestože je stejným. Zažívám teorii relativity v praxi. Čas se zkracuje jak se rychlost zvětšuje. Má mysl je tím však toliko namáhána. Bojím se běhu, bojím se, že zakopnu, a tak vždy po chvíli zpomalím, abych nabral síly a mohl zase o něco popoběhnout. Jeden moudrý muž napsal: „Uteč do klidu! Běžící člověk, souvisle běžící do klidu, je nehezký člověk. Neustále běží, je v pohybu a usiluje o klid v běhu.“ A snad to je to čeho se toliko bojím. Bojím se běžet, protože mohu zakopnout, ale nepoběžím-li, pak zemřu. A cítím, že mě vír života láká. To šílenství a bázeň, k...