Strach na ostří nože

Cítím, že se blížím. Vidím před sebou dveře, které se již brzy otevřou. Nevím, co je za nimi a jediné, co mě napadá je, že tam není vůbec nic. Rozum mi však zcela jasně tvrdí, že tam přeci něco musí být, neboť nic ze své podstaty být nemůže. Cítím ve svém těle chvění, jak se ty dveře přibližují. Vím, že časem nepohnu, a tak se dávám do běhu, aspoň ve své mysli. Upínám veškerou svou pozornost na ty dveře a čas pro mě zrychluje, přestože je stejným. Zažívám teorii relativity v praxi. Čas se zkracuje jak se rychlost zvětšuje. Má mysl je tím však toliko namáhána. Bojím se běhu, bojím se, že zakopnu, a tak vždy po chvíli zpomalím, abych nabral síly a mohl zase o něco popoběhnout. Jeden moudrý muž napsal: „Uteč do klidu! Běžící člověk, souvisle běžící do klidu, je nehezký člověk. Neustále běží, je v pohybu a usiluje o klid v běhu.“ A snad to je to čeho se toliko bojím. Bojím se běžet, protože mohu zakopnout, ale nepoběžím-li, pak zemřu. A cítím, že mě vír života láká. To šílenství a bázeň, které již tak příliš dobře znám. To samé šílenství a bázeň, které mě stvořili. Však nechci běžet, chci tančit. A skutečně jsem protančil na ostří nože mé dny nedávné. Dny mi splývají, prostor se zakřivuje a já se přestávám bát, čím více se bojím. Vím totiž, že strach je přirozený, vím však také, že strach je třeba překonat.
    Kdysi dávno jsem měl křídla, běžel jsem. Pak jsem však vzlétl, letěl jsem a letěl jsem stále výše, až na jednou jsem se ocitl 6 stop pod zemí, jakožto jsem si spletl vodní hladinu s oblohou. Když jsem tehdy pohlédl na svá křídla, zjistil jsem, že jsou celá těžká vodou a táhnou mě ke dnu, rozpřáhl jsem se tedy, překonávaje odbor vody a odsekl je. V ten okamžik jsem sebral poslední zbytky sil a překonávaje sám sebe a s pomocí paní jezera, vymrštil jsem se nad hladinu. Pak na okamžik, snad na zlomek vteřiny, na jediný úder atomových hodin, jsem stál na vodní hladině a dostalo se mi volby. Vzletět vzhůru či ponořit se zpět do hlubin. Nově nabitá svoboda mě však donutila roztáhnout křídla, neboť pocit to byl příliš opojný. Křídla tedy udeřila do vzduchu, jako bubeník na válečné galéře buší do bubnů, aby udával rytmus a všichni tak v jednom rytmu hnali loď vpřed. Má křídla, které bych přísahal, že jsem si usekl, se blyštila ve slunečním svitu, přestože jizvy stále vypovídali o jejich nedávném osudu. A tak zas znovu jsem tančil v oblacích na ostří nože, neboť tanec sám musí být tančen nad nekonečně temnou hlubinou, jinak pozbývá smyslu stejně jako oběť, která je činěna bez lásky. Tančil jsem a tančím stále ten nehezký tanec života a každý jeden okamžik se bojím pádu zpět do hlubin. Musím však běžet do klidu, a tak tančím dále, neboť dveře se blíží a já nemám na výběr, než je otevřít a zkoumat krásy nové oblohy a nového moře, neboť takový je úděl člověka. Tančit na ostří nože a běžet do klidu.

Tím moudrým mužem byl Mistr Eckhart: 
--> https://cs.wikipedia.org/wiki/Mistr_Eckhart