Okamžik

Temná noční obloha, měsíc osvětluje jeho kroky. Spěšně se ubírá ulicemi města a zdá se, že spěchá. Proč tak rychle? Snad na schůzku? Či na rodinou sešlost? Rozepíná si černý kabát, přidává na tempu. Chladný vzduch řeky, přes kterou přechází, jej netrápí. Krev v žilách jej hřeje dostatečně, vlněný svetr a teplé společenské kalhoty se starají o zbytek. Upravuje si kšilt, zřejmě si nepřeje být poznán, a spěšně sbíhá po schodech na druhé straně řeky.

"Ještě pár minut a vysral bych se na tebe. Od čeho nosíš ty zkurvený hodinky?"

"Drž hubu," odsekne žertovně a prohlíží si muže skrytého ve stínech podpěrných pilířů. Plavé vlasy, zelené oči, které hledí do duše, a jízlivý úsměv, který nikdy neopouští jeho rty. Stále ten samý Pavel. Jedovatý, nepříjemný, ale vždycky fér a vlastně i docela dobrý člověk.

"Těch dvacet?" ujišťuje se Pavel a přehrabuje se v ledvince připnuté na hrudi.

"Nakonec jen deset," odvětí.

"Dyť si mi psal, že chceš dvacet?" zvedá zrak podrážděně.

"Chci, vole. Ale chápeš, přítelkyně má narozeniny," uhýbá pohledem.

"Chápu," pohodí hlavou a jízlivý úsměv se vrátí. Okamžik zamrznutí není povšimnut.

Plácnou si na rozloučení, ukazováček s prostředníčkem nabídne sáček, prsteníček s malíčkem přijme srolované bankovky. Oba se vydávají opačným směrem.

Proč mu vůbec ještě prodávám? probleskne myšlenka hlavou. Plavé vlasy si odhrne z čela a svraští obočí. Tyhle myšlenky nemá rád, těžko se jich však zbavit, jakmile se jednou dostaví. 

Kdo jsem já, abych mu to rozmlouval? Kdyby chtěl, stejně si to někde sežene. Je tohle vůbec výmluva? Co když jsem jeho jediný zdroj a on by beze mě nesehnal? Nemohu vědět, jdou si myšlenky po krku jak již milionkrát předtím.

Zastavuje se, opírá se o zábradlí oddělující chodník od řeky. Hledí na temnou vodní hladinu a přemýšlí.

Proč vůbec prodávám? 

Pravá kapsa u kalhot: cigarety. Levá kapsa u bundy: zapalovač. Jiskra, tenký obláček kouře. Potáhne a pohlédne na řeku.

Jak dlouho už to dělám? Devět let? Od svých šestnácti? Je mi dvacet pět. Kdy jsem tak zestárl? Vždyť jsem to zamýšlel jen jako brigádu, než si najdu práci.

Cigareta hoří a mladý muž se noří do vzpomínek.


………………………………………………………………………………………..


Hřejivé jarní sluníčko, ležel jsem ve stínu slunečníku. Oči zavřené, idylické odpoledne u vody jsem stejně vidět nepotřeboval. Vím, jak vypadá. Ve vodě parta s míčem a dovádějící děti. Na břehu několik slunících se a mnoho věnujících se rozličným zábavám. Kdo byl na lehátku vedle mě jsem věděl taky. Blondýnka stejné výšky jako já. Pěkné plné rty, poutavé modré oči, božská postava. Její dokonalý vzhled si však v ničem nezadal s její povahou. Něžná, obětavá, trpělivá. Jak moc jsem ji miloval, jak moc ji stále miluju, byť jen ve vzpomínkách.

„Pavle-é?“ zeptala se mě.

„Ano, lásko?“ blýskl se mi úsměv ve tváři.

„Půjdeš s náma do toho kina?“

„Nemám na to moc náladu,“ odvětil jsem jí.

„Jakto?“ šťouchla do mě rádoby uraženě; dělávala to často.

„Nemám kina rád,“ řekl jsem. Bože, jaká to lež. Miloval jsem a stále miluju kina. Do dnes rád chodím, jen už dlouho chodím sám.

„Od kdy?“ rozesmála se. Znala mě jako nikdo jiný.

Sundal jsem si brýle, narovnal jsem se na lehátku… podíval jsem se na ni, zvážněl jsem. Semkla rty, posmutněla. Nevím, co si tehdy pomyslela. Ach bože, ten její výraz. Tak veselá duše a ten můj jediný pohled v ní vyvolal takový smutek.

„Nebuď smutná, zlato.“

„Nejsem,“ zalhala mi a usmála se. Ty oči, ty prokleté oči, mi však prozrazovaly pravdu.

Ten okamžik, ty oči, se mi vryly do paměti. Taková veselost a já ji roztříštil. A proč jsem nešel do kina? Kvůli zkurveným penězům.

Kouřil jsem, chodili jsme pít. Nezbyly mi peníze na kino, večeře a další zábavy. Takovej kretén jsem byl.

Práce v gastru za sto dvacet na hodinu mi nevoněla, kouřit jsem odmítal přestat a neměl jsem peníze ani na lístek do kina pro sebe.


………………………………………………………………………………………..


Mladý muž vydechl oblak kouře, chlad se pomalu zahryzával do odhalených prstů držících cigaretu.

Tehdy jsem selhal. Jak živě si to dodnes vybavuju, ach bože. Co se dělo pak… nejdřív pár gramů, pak desítky, potom stovky. Jak šťastný jsme byli… vztah to stejně nezachránilo. Dozvěděla se z čeho mám peníze… a byl konec.

Natáhl kouř do plic, zachumlal se do límce bundy, přejel prsty po logu. „Ale tohle je fajn,“ ušklíbl se.

Sentimentalita ho pomalu opouštěla.

Beztak to byla štětka... kdyby si vážila toho, co jsem pro ní udělal… svět nám mohl ležet u nohou.

Jizlivý úsměv se vrátil do tváře.

Měl bych zavolat Kláře, ať se za mnou staví. Nebo snad Toničce? Uvidím podle nálady.

Zahodil nedopalek, nasadil si rukavice a volným tempem se vydal k domovu.

Devět let je dlouhá doba. Člověka to změní.