Zrnko světla

Stříbrný pruh ve tmě.

Temně rudá kapka stékající po ostří.

Syknutí při zasunutí čepele do pochvy.

Přimhouřené oči a v nich se leskne blesk rvoucí nebe vedví.

Mlha dosedne na palubu, není vidět svých rukou. Vřískot větru, vůně soli.

"Proč?"

"Vybrali jsme si."

"Opravdu?"

"Měli jsem na výběr?" ptá se a otírá si ruce o plátěné kalhoty.

Zvedne paži, pátrá ve mléčném vzduchu. Ano! prolétne hlavou nadšení, když sevře lano. Zpevní úchop a opatrně našlapuje.

"Vždycky je na výběr," odvětí hlas za mlhou.

"Jsme však svobodní k takové volbě?"

"Jsme lidé. Ze své podstaty svobodní být musíme."

"Zpochybňuji svobodu mého ducha, neboť je vázán k mému tělu."

Krok za krokem. Opatrně, trpělivě. Spěch na palubě zmáčené krví by ho mohl stát život.

"Tvůj duch se ptá, tvé tělo odpovídá. Otázka: představa, odpověď: čin."

"Prolitá krev nebyla mou představou. Ptal jsem se, přesto byla odpověď špatná."

"Není špatné odpovědi, jen nejasně položené otázky. Šepot a pochyby, to jediné bere svobodu."

"Rozumím tedy správně, že tvrdíš...

Vítr utichá; závětří. Kajuta je na dosah. První kapičky vody dopadají na jeho vlasy slepené špínou, solí a krví.

"...tvrdíš, že duch, jehož hlas je mocný, vždy dostává odpovědi správné?"

"Nikoliv. I mocný hlas je někdy přeslechnut."

"Pak jsem tedy skutečně svobodný, když může mé tělo odpovídat jinak, než si můj duch žádá?"

"Jsi. Protože samo položení otázky je svobodou. Sama představa je vyjádřením absolutní svobody."

Ruka se natahuje po klice. Dveře vrznou, muž vstoupí.

"Vítej, bratře."

"Nyní jsem zcela svobodný?"

"Nyní jsi svobodu ztratil. Čistá otázka je ničím bez možnosti odpovědi."

"Pak jsem navždy zatracen."

Louče zažehnuta, před mužovým zrakem se vyjeví odpověď na otázku, kterou toho dne položil. Krev, kosti, zápach smrti visící ve vzduchu.

"Proč?"

"Slabý duch."