Úděl

Okvětní lístek sakury pluje větrem. Jarní vánek je mu mořem, on po vlnách brázdí oblohu. Měkký stín, který zanechává na zemi je důkazem paprsků světa, šípů slunce.

"Pověz mi, co je pro tebe povinnost?" ptá se muž v zahradě plné zeleně.

"Úděl, který je mou jedinou možností," odpovídá mladík klečící, oči zavřené.

"Komu jsi v této proklaté době, kdy již není lenních pánu, povinen?"

"Sám sobě." 

"Proč?"

"Protože já jsem ten, kdo sobě udává, co je mi povinností."

"Nikoliv společnost?"

"Společnost mi ukládá mnohé, nic z toho však není mou povinností. Mou povinností je pouze, co si uložím já. Já si však ukládám za povinnost, co ode mě společnost žádá."

"Proč tedy pro tebe není povinností, co je ukládáno společností?"

"Společnost mě může zavrhnout, já mohu zavrhnout společnost. Sebe však nemohu zavrhnout, já nemohu být zavržen sebou samým."

"Přeci kolik lidských bytostí už sebe sami zavrhly a zavrženy byly?"

"Pouze, kdo není povinován sám sebou, může být zavržen sebou samým. Pouze a jedině, nebyl-li jejich úděl ukládán jimi samými, mohou sebe zavrhnout. Úděl zvolený, vycházející ze své duše, brání sebezavržení."

"Tomu jest?"

"Zajisté. Údělu, který je mi vlastní, je má duše podřízena. Údělu, který je mi dán, je má duše nástrojem, a tak se může má duše vzepřít či můžu být jako nástroj odhozena."

"Dle čeho však volit úděl sám sobě uložený?"

"Dle citu. Povinností, která je mi údělem, se může stát požadavek společnosti, boží vůle či osobní přesvědčení. Avšak je nutné, abych tuto povinnost přijímal, jelikož je mým vlastním údělem. Tak se může pouze úděl, který já cítím jako správný, stát mi povinností."

"Zajímavě hovoříš. Čas ukáže, zda změníš své přesvědčení."

"Čas ukáže."