René Descartes - Nahradila evidence askezi?
Nahradila evidence askezi?
Aneb kontext a význam díla René Descarta
Úvod
Během našeho krátkého exkurzu do světa filozofie jsme se věnovali mnohému, ale naším styčným bodem vždy byl motiv monumentálního významu, tj. duchovní cvičení. Duchovní cvičení, která dnes máme už neodmyslitelně spjata s antickou filozofií a ideálem filozofa, který svou filozofii nejen káže, ale i žije. Totiž v rámci tradice, kterou jsme se zabývali, jsou duchovní cvičení hlavně záležitostí askeze, záležitostí etickou. Došli jsme však ke konci filozofie antické a stojíme před branami filozofie moderní, a proto mi nyní dovolte představit vám architekta této brány, Reného Descarta. Muže, jehož přičiněním se navždy změnila tvář nejenom filozofie a jemuž vděčíme za možnost položení si následující úvodní otázky: Přetrvala askeze tuto monumentální proměnu, či byla nahrazena něčím docela jiným?
Expozice antické filozofie
Prve je však vhodné ještě jednou promluvit o filozofii antické. Ústřední pojem askeze netřeba představovat. Filozof žije asketický život a jak na sobě pracuje, otevírá se mu svět a získává přístup k něčemu převelice důležitému, tj. k pravdě. Jak duše stoupá vzhůru, nabývá kosmického rozměru, přibližuje se božství a získává možnost poznání. Metoda takovéhoto vzpínání se samozřejmě liší mezi jednotlivými školami, princip zůstává však stále stejný, a tak i přístup k pravdě zůstává stejný. Je to právě tento přístup k pravdě a cesta k poznání, které jsou pro naši otázku významné, a tak si tuto myšlenku na okamžik podržte.
Druhým pilířem naší odpovědi bude vedle etiky také fyzika. Fyzika, která v antice spadá do filozofie a je vnímána převelice odlišně od pohledu dnešního. Dnes považujeme fyzikální zákony za evidentní ve světle převládajícího empirismu. To však dříve neplatilo a snad nejlépe si vypůjčit slova Pierra Hadota, který píše: Pokud jde ale o výklad jednotlivých přírodních jevů či úkazů, antický filozof si nečiní nárok na jistotu;1 a také: […] konečně je jejich cílem povznesení ducha prostřednictvím pozorování přírody.2 Fyzika v antické filozofii je součástí duchovních cvičení formou askeze a tento názor také dlouhá staletí přetrvává. Zlom nastává v okamžiku příchodu Reného Descarta.
Archimédův bod
Abychom si ujasnili problém antické (nikoliv pouze) fyziky, půjčím si zde slova Aristotela z jeho spisu Druhé analytiky: Nemůžeme-li však vědět první premisy, nemůžeme též vědět, co z nich vyplývá.. My však tvrdíme, že vědění bezprostředních počátků je nedokazatelné... a nejen vědění, nýbrž nějaká prvopočáteční základna vědění, kterou poznáváme termíny.3 Slovy laika: antickému filozofovi chyběl Archimédův bod. Nedostávalo se mu pevného bodu ve vesmíru, který by mu umožnil pohnout světem. A právě tento problém vyřešil matematik, fyzik a filozof René Descartes.
Ve svém spise Rozprava o metodě Descartes poprvé pronáší okřídlenou větu cogito, ergo sum, tj. myslím, tedy jsem, na což následně navazuje dílem Meditace o první filozofii, ve kterém tuto myšlenku v rámci šesti meditací rozvádí do šíře, přičemž v rámci díla také odpovídá na námitky. Descartova základní myšlenka je vcelku prostá. Pakliže myslím, že nemyslím, jedná se o zcela evidentní protimluv. Není totiž možné, abych si myslel, že nemyslím, a tak dává René Descartes světu Archimédův bod poznání.
Duchovní cvičení
Pojďme se však nyní pozastavit u způsobu jakým René Descartes k tomuto poznání došel. Totiž na jedné straně toto poznání zakládá na evidentní skutečnosti, zároveň však své dílo nazval Meditace. Pro tento rozpor si pojďme představit výrok Michale Foucaulta, kterého cituje Pierre Hadot, a který říká: před Descartem neměl subjekt žádný přístup k pravdě, dokud nevykonal jistý díl práce sám na sobě, díky němuž byl schopen pravdu přijmout.4 S tímto tvrzením Hadot souhlasí a já, mluví-li Foucault o askezi, souhlasím také. S čím však Hadot nesouhlasí je Foucaultův dovětek: k tomu, abychom dosáhli pravdy, stačí být jakýmkoliv subjektem jenž je schopen nahlížet, co je evidentní. […] Evidence nahradila askezi.5 Zde se však dostávám do jakési třetí pozice, kdy nesouhlasím ani s jedním z velikánů filozofie. Totiž Hadot s Foucaltem nesouhlasí a na následujících stranách argumentuje s poukazem právě na název díla a podobnost formy díla s duchovními cvičeními Platóna a jiných. Argumentuje, že duchovní cvičení přetrvala a lze je nalézt i v díle Reného Descarta. A já souhlasím. Jsem taktéž toho názoru, že nestačí být jakýmkoliv subjektem, abychom dosáhli pravdy. Avšak nesouhlasím, že askeze nebyla nahrazena.
Byla askeze nahrazena?
Nyní je vhodné vysvětlit proč souhlasím s Hadotem v ohledu nepřístupnosti poznání každému a proč s ním nesouhlasím v otázce přetrvání askeze. René Descartes své dílo pojmenoval Meditace, ale je důležité si uvědomit, že veškeré své poznání zakládá čistě na rozumu. Na rozumu, který je pro Descarta orgánem, který je nutno vytrénovat na základě představivosti (imaginace), estetických idejí harmonie, a neustálé bystré pozornosti.6 V takovémto výroku je zcela zřejmý požadavek na duchovní cvičení, ale nikoliv na askezi. Je pravda, že Descartes vznáší požadavek na rezervovanost vůči smyslům, když říká: Intuicí rozumím nikoli proměnlivou spolehlivost smyslů či klamný soud špatně sestavující představivosti, nýbrž chápání čisté a pozorné mysli, avšak nejedná se o požadavek na způsob žití, nýbrž požadavek na způsob myšlení. Skutečnost, že Descartes opravdu nevznáší požadavek na způsob žití, lze nalézt i v jeho následujícím výroků: Meditací a metafyzických věcí je třeba dbát, nikoli se jim však příliš oddávat, ani vypracovávat k nim a k něčemu podobnému komentáře; a ještě méně je třeba důkladněji opakovat, co udělal autor, jak se někteří pokoušejí, neboť on do nich sestoupil dost hluboko. Stačí to znát jen obecně a pak si pamatovat závěr; jinak se mysl příliš abstrahuje od fyzických a smysly vnímatelných věcí a učiní se pro jejich uvážení zbytečnou, přestože by o nich lidé měli uvažovat, protože z toho plyne velký užitek pro život.7 Tento dovětek uveden v poznámkách pod čarou na poslední stránce samostatných Meditací je nám tedy posledním střípkem skládačky a nyní zbývá pouze závěr a zodpovědět otázku.
Závěr
René Descartes žil v době, kdy poznání nemělo pevného základu, postrádalo svůj Archimédův bod. Descartes tedy v době skepse vyřkl svou okřídlenou větu cogito, ergo sum, a tak tento pevný bod ve vesmíru světu poskytl. Při tvorbě tohoto bodu se jistě vzpínal k výšinám a není tedy pochyb, že se jedná o duchovní cvičení, avšak jedná se o duchovní cvičení racionální, nikoliv o duchovní cvičení asketické. A nyní; abychom na závěr formálně otázku zodpověděli; Nahradila evidence askezi? Ano, nahradila.
Zdroje
1 Pierre Hadot; Co je antická filozofie? Str. 230
2 Pierre Hadot; Co je antická filozofie? Str. 231
3 Aristoteles; Druhé analytiky, přebráno z http://filosofia.cz/files/filosofie_jinak/evidence_fil_pojem.pdf
4 Pierre Hadot; Co je antická filozofie? Str. 287
5 Pierre Hadot; Co je antická filozofie? Str. 287
7 René Descartes, Str. 125
Doplněk:
Parafráze komentáře Václava Bělohradského z kolokvia filozofického semináře Gymnázia Nad Štolou ze dne 12. dubna 2024:
Domnívám se, že se jedná o chybu perspektivy. Správná dvojce totiž není askeze a evidence, ale metoda a askeze a evidence a spása. Dále je Descartův důkaz také netkví ve skutečnosti, že nelze, abych nemyslel, ale v tom, že myslím a tedy jsem myslící bytost.
Parafráze komentáře Robina Pecha z téhož:
Askeze znamená "cvičení". [Asketická duchovní cvičení tedy znamenají cvičení duchovní cvičení]
Mé (na kolokviu nevyřčené) odpovědi na komentáře:
- Souhlasím, že skutečně askeze a metoda se zdají býti lepší dvojicí, přesto se domnívám, že k tomu v práci směřuji. Racionální duchovní cvičení pro mě reprezentují práci rozumu, tj. metodu. Komentář si beru k srdci a děkuji za něj.
- To jsem nevěděl, děkuji. Jsem však přesvědčen, že pro askezi volím užšího významu v kontextu etiky, a tak se nejedná o zásadní problém.
Komentáře
Okomentovat