Prázdný dům

 

       Překročil práh domu. Odložil klíče na háček u dveří a rozhlédl se.
       Ticho.
       Tma.
       Prázdno.

       Rty se zachvěly. Pěsti se zaťaly, nehty se zarývaly do dlaní, až se objevila osamocená kapička krve. Třas jej zachvátil celého. Zdvihl ruku, uprostřed pohybu se zastavil, pohlédl na ni, pak prudce udeřil do botníku. Cosi zamručel. Pohlédl na sebe do zrcadla, pohlédl si do očí. Cukl a tiše došel do kuchyně, kde klesl na židli u stolu. Hlavu schoval do dlaní, jako by snad mohl zabránit třasu. Kapka z nedotaženého kohoutku dopadla na dno dřezu. Ticho. Pak druhá. Ticho. Třetí. Ticho. Čtvrtá. Krev se mu vehnala do tváře, prudce se zvedl a židli mrštil na protější stěnu. Třeskot lámajícího se dřeva splynul s jeho vlastním řevem zraněného zvířete. Bez rozmyslu se chopil druhé židle, kterou záhy potkal stejný osud. Hlasivky vypověděly službu, ztěžka dýchal a oči míhaly po místnosti. Tep klesal, krev se z tváře rychle ztrácela. Zaťaté svaly ochabovaly, koutky poklesly, víčka se přivřela, ramena se posunula vpřed. Rukou šátral za sebou ve snaze se zachytit. Nalezl oporu, ztěžka se sesul na zem. Zády se opřel o nohu stolu a hlava se svěsila na hruď. Oči se stávaly matnými, ztrácely výrazu. Obočí okolo kořene nosu se pozvedlo, dech se protahoval, dostavily se hluboké vzdechy a záhy se v koutcích objevily první slzy. Z jedné se staly dvě a pak celý proud, to už vzdechy přešly ve vzlykot. Křeče a lapání po dechu, osamocený seděl ve tmě, v tichu, které rušil jen jeho pláč.