Povinnost

    Občas se to prostě nepovede. Občas není síla na ta rozhodnutí, která bychom udělat chtěli. Občas není vůle nacvičovat půlnoční představení. Občas není odvaha hlásit se na vysokou, kam bychom chtěli. Občas není prostor na psaní. Občas není čas na lidi, které máme toliko rádi. „Kdyby chtěl, tak si čas udělá.“ Říká se to. Něco pravdy na tom je. Nevím. Jsem si jist, že bych chtěl. Vím, že se to nepovede. Co mě do toho dělí? Ten šílený stres. Dny mi utíkají rychlostí světla, vzpomínky se ztrácí v propadlišti minulosti a já smutně pozoruji, jak přicházím o nejlepší dny mého mládí; nebo by aspoň takové být měly. Vydal jsem knihu, soutěžím ve filozofii, mám své blízké, maturuji. Měl bych se radovat. Záblesky štěstí, radosti, vášně či lásky občas proniknou oparem otupělosti, ale není to na dlouho. Vlna za vlnou bičující mou duši pohltí vše, co se vyrve spárům temných hlubin a vzlétne nad hladinu. Mluvím o víře, vyhasíná však. Mluvím o lásce, zapomínám na ni však. Zároveň však jsou tím jediným, co mě drží při vědomí. To a absolutní neochvějná rozhodnost, žhnoucí plamen, který nemá nic společného s vírou či láskou. Plamen jediného okamžiku, jednoho prostého rozhodnutí.

     „Rozumíš, že už nemůžeš níže?“
     „Rozumím.“

  To jediné jednoduché uvědomění, které svou monumentálností a váhou vymezuje má možná rozhodnutí. Ta vteřina, jejíž gravitace silnější než ta černé díry, mě vtahuje do sebe, jen aby mě postavila před prosté vědomí nevyhnutelnosti, absence volby. Ta svébytná idea, která existuje per se. Středobod mé životní filozofie. Neexistuje volba. Existuje pouze povinnost a příprava na povinnost, která je odpočinkem. Jediné, co v tomto životě má smysl: povinnost. Vyčerpat svůj vlastní potenciál. Poznání, rodina, vzdělání, vášně, moudrost, láska, přátelství, víra. Vše, co má život co nabídnout, se může stát povinností. Pečovat o kamarádské vztahy, posouvat hranice svého poznání, rozšiřovat své obzory, hýčkat partnerství.

    Vybírám si své bitvy; má jediná volba. Vybírám si, co přijmu za svou povinnost; vybrané však je absolutní. Vyberu-li si vzdělání, pak je vzdělání mou povinností a není možné z něj slevit. Krize konfliktu dvou povinností je možná, stalo se mi. Čistý pragmatismus rozhodne. Která bitva stojí za to? Která za to nestojí? Které je možné bojovat, zvítězit? Které je nutno prohrát, aby jiné mohli být vyhrány? „Live to fight another day.“ Ano, je tomu tak.

    Nyní zpět na začátek: Povinnost, světlo ve tmě, vede mé kroky. Co mě však nutí konat ty kroky, pro něž je mi ukazována cesta? Víra a láska. Dvě vášně, které mají sílu nade vše.

    Víra: Má víra je bezpředmětná. Má víra je stavem mysli. Chtěl-li bych říci, v co věřím, řekl bych, že věřím v dobrý konec. Má víra je pocit přesvědčení o jediné správné cestě, cestě povinnosti. Má víra je nepolapitelná síra uvádějící mé tělo do pohybu. Lehká jako letní vánek, tichá jako šelestění podzimního listí.

    Láska: Má láska je opakem samoty. Protikladem izolovanosti. Vyjádřením pospolitosti na nejhlubší úrovni. V lásce se mísí já a ty. A teplo, které nalézám, hřeje mou duši během chladných zimních nocí. Představa duše, která je tak blízko té mé. Představa toliko mnou nenáviděná, přesto hýčkaná. Ten křehký cit, který se vlije do mého těla a během okamžiku je pryč jako povodeň odnášející vše špatné. Ta neuvěřitelné složitá substance, která má tolik podob, že těžko se vyznat v jejích formách.

    Dvojce však přijímá třetí, jim cizí.

   Rozum: Třetí, formující triádu, umožňující povinnost. Činitel, který manifestuje sám, zavírá se do vězení, které pro sebe sám stvořil. Představa sebe sama žije v jeho sálech bez konce. Temné chodby, žhnoucí louče bez světla na stěnách, chladný kámen. Vidí, co není. Králem ve svém paláci, vládne světu okolo, se kterým není v kontaktu, jelikož v těch hladkých zdech neexistují pravidla, která platí tam venku, mimo duši. Víru prožívám, lásku prožívám, rozum je mi cizí. Rozum je mi rovnocenný. Nejsem jeho pánem, on není mým. Spolupracujeme na úrovních tak vzdálených, že si neuvědomuji, jak hluboce jsem na něm závislý. Bez něj bych nebyl já, kdo jsem. Představa sebe samého, která mi dala vědomí, je jeho synem. Jsem tedy synem rozumu, přesto tak strašlivě nerozumný, jelikož matkou a ženou je mi víra a láska. Víra je mé proč, láska mé pro co.

    Mým osudem je však povinnosti, protože jedině v té se snoubí rozum s vírou, víra s láskou a láska s rozumem. Společný jmenovatel smyslu v té přeplněné prázdnotě života.