Slabost

 

       Hudba, jakou ji většinou posloucháme během dlouhých zimních večerů se linula pokojem jistého bytu, kde bydleli studenti fakulty humanitních studií. Záclony již byly zatažené, venku černočerná tma a měkké žluté světlo vydávala osamocená lampa v rohu místností.

       „Petře, podáš mi to víno, prosím?“ obrátila se na něj Anička. Záhy se jí láhev skutečně dostala do rukou a Petr se obrátil zpět k Lence, která právě mluvila:
       „Honzí,“ promlouvala právě ke svému příteli, „chceme vážně tohle řešit před lidmi?“
       „Já bych to nejradši před lidmi neřešil, ale už na to prostě nemám nervy!“ jevilo se mu ve tváři zoufalství. „Je to pořád to samé dokola! Já už ani nevím, kolik jich je. Támhle nějakej tvůj kamarád z dětství, pak zas spolužák ze střední a teď nějakej kluk od nás z fakulty?!“
       „To se snad nesmím bavit s klukama?!“ vyjela.
       „Ale to neříkám! Jen mi prostě nepřijde normální, že s nima trávíš tolik času.“

       „A to mám jako být jako den s tebou? Každou vteřinu svýho času mám s tebou strávit, ne? To po mě chceš?“

       „Proč ne?!“ zahulákal a rozezleně na ní hleděl.

       Než stihli zajít dále, Petr Honzovi položil ruku na rameno a konejšivě na něj pohlédl. „Pojď, dáme panáka“ řekl, zvedl se a vydal se do kuchyně. Honza cosi zamručel a spěšně jej  následoval.
       Když byly chlapci pryč z místnosti, otočila se Anička na Lenku a optala se: „V pohodě?“
       Lenka přikývla, zavřela oči a zhluboka se nadechla.

       „Ty zase s někým dovádíš?“ žertovně prohodila Anička.
       „Jasně, že ne!“ ohradila se prudce Lenka a povzdychla si. „Nevím, co mu je. Zase dělá scény, kvůli tomu, že mám kamarády,“ zavrtěla odmítavě hlavou.

       „A vážně jsou to jenom kamarádi?“ zeptala se nevinně. Už se Lenka chtěla nadechnout pro odpověď, byla však přerušena: „Víš, já jsem tě nedávno potkala na Petřině, ale byla jsi daleko, tak jsem tě nestihla dojít pozdravit.“

       Zatímco Lenka prudce trhla hlavou, Petr naléval v kuchyni panáky a ptal se:
       „Připomeň mi, prosím, jak jste se to s Lenkou vlastně dali dohromady?“
       „Potkal jsem jí na Dozvucích,“ zamručel Honza.

       „Těch letošních?“
       „Nene, těch loňských.“
       Petr pokýval hlavou a Honza pokračoval:  
       „Vyrazila mi tehdy dech,“ pousmál se při vzpomínce. „Jsem tam stál u těch obrazů v přízemí, jestli víš, o kterých mluvím. Jeden mě tam strašně zaujal. Silueta člověka uprostřed otočená zády, a jakoby běžící, od zrcadla. To celé v takové zvláštní modrošedé změti. Nebo nevím, jestli změti je to správně slovo, jelikož když si toho člověk všiml, tak se ten vzorec opakoval. Jakoby každá linie vedla tou samou cestou. Pokaždé stejně.“
       „No?“ podal mu Petr panák a přiťukly si.
       „No a nějak jsem se do té olejomalby zadíval a najednou stála vedle mě a ptá se mě, jestli se mi ten obraz líbí. Tak jsem říkal, že jo a on mi sdělila, že jí to těší, přičemž z ní po chvíli vypadlo, že to malovala ona.“
       „Okey,“ obdivně hlesl.
       „Nějak jsme se dali do řeči o té symbolice toho a všem. Asi hodinu jsme spolu mluvili, tak jsem jí pozval na kafe a od toho momentu to už byl tandem.“
        A zatímco Honza vyprávěl dále, Anička rozmlouvala s Lenkou:
       „Ale já to prostě cítím, že kdybych s ním trávila všechen svůj čas, tak se mi to zhnusí a to nechci!“
       „My se třeba s Péťou vídáme dvakrát do týdne. Stejně toho času nemáme tolik a přijde mi to fajn.“
     „Jenže Honza to prostě není schopen pochopit. Na to samý se nám zhroutil ten vztah s Alexem,“ zasekla sklesle.
       „Jo? O tom jsi nemluvila nikdy,“ vybídla ji Anička.
       „Nedokázal snést, že jsem trávila čas s jinýma, ale vždyť, co mu je do toho!“ rozezlila se.  „To, že mám přítele, neznamená, že musím všechny ostatní poslat do háje! A že přespím u kamaráda hned neznamená, že jsem nevěrná!“
       „Neasi,“ přizvukovala. „Podle mě je zbytečně paranoidní,“ dodala. Pak v duchu však připojila: byl by, kdyby šlo o kohokoliv jiného.
       „Petře, já ti prostě jenom nevím, co mám dělat,“ složil Honza hlavu do dlaní.
       Povzdechl si a rozhovořil se: „Heleď, kdyby šlo o kohokoliv jiného než o Lenku, tak bych ti řekl, že jsi jenom paranoidní, ale už jí pár let znám, no.“ Nalil dalšího panáka a zkoumavě pohlédl na Honzu. „Chtěl jsem se tě zeptat,“ odmlčel se a pokračoval: „Ty víš, kdy se Lenka rozešla s tím svým ex?“
       Rozpaky se vkradli do tváře a zamumlal: „Vím.“
       „A věděl jsi to před, nebo potom?“
       „Před,“ stud v hlase.
       Anička se napila vína a optala se: „A jak jste to vlastně měli s Alexem? Protože vy jste se nějak rozešli a hned na to jste se dali dohromady s Honzou, ne?“
       „S Alexem už ten vztah byl v troskách, tak jsem byla ráda, že jsem potkala Honzu,“ přikývla.
       „Občas si říkám, že bych se taky chtěla umět takhle rychle zamilovat,“ politovala si.
       „Já na lásku nevěřím,“ hlasem prostým emocí, až se Anička zakuckala.
       „Vážně? A proč…?“
       „Nevím,“ odvětila šeptem. „Maminka vždycky říkala, že bych si měla najít muže, ale neměla bych být naivní, že stejně může vždycky odejít.“
       Aničce zatrnulo. Často zapomínala, jaké to Lenka měla jako malá.
       A zatímco dívky otevřely další láhev vína, chlapci v kuchyni poslali dalšího panáka, po kterém se slova znovu ujal Petr:
       „Honzo, já teď budu asi možná víc upřímní, než bych být měl, ale tak už jsem na to snad dost ožralej,“ vstoupil mu do tváře ukázkový opilecký úsměv. Ten však záhy zmizel a vystřídalo ho usilovné soustředění, jak pečlivě volil svá slova:
       „Nevím, co se v tom vašem vztahu skutečně děje. Myslím si ale, že Lenku znám poměrně dobře a budu tedy mluvit na základě toho, jak ji znám. Dle mého si potřebuješ uvědomit jednu strašně jednoduchou věc. Během svého života potkáš spoustu lidí, kteří jsou v zajetí sebe samých,“ krátce pohlédl Honzovi do očí a pokračoval: „Jsou v zajetí svých zlozvyků a nedokážou se změnit. Nemají sílu na to chovat se jinak, než se chovají. Nemají dost odvahy, vůle či čehokoliv jiného, co je potřeba k tomu, aby se člověk od základu změnil. Myslím si, že Lenka je jedním z těch lidí. Občas si říkám, jestli to není strach, co jí nutí jednat, tak jak jedná. Nevím. Jsem si však jistý, že se to jen tak nezmění. A myslím si, že bys byl naivní, kdyby ses jí snažil změnit.“  
       „Proč? Proč bych byl naivní?“ vyjel Honza, zatímco Lenka se nořila do minulosti.

       „Jestli jsem se někdy s někým cítila dobře?“ zopakovala Aniččin dotaz. „Upřímně si nejsem jistá. Počkej,“ zamyslela se na okamžik a předala láhev vína. „Tobiáš byl debil. Marek taky. Alex mi nechybí. Filipa už jsem dlouho neviděla,“ chvilka ticha, „ale Standa byl hodnej. Občas se ještě vídáme.“

       „Standa? Kdy jste spolu byly?“
       „Čtyři roky nazpátek myslím. Měla jsem ho ráda, ale stejně to skončilo,“ posteskla si.
       Anička si ji měřila pohledem, hlavou jí stále zněl ten zvláštní tón hlasu a Petr mluvil:

       „Proč bys byl naivní, kdyby ses jí snažil změnit? Vždyť je to nad tvoje síly. Nad síly nás všech. Vždyť kolik lidí se o to už pokusilo,“ smutně se pousmál. „Jediný, kdo ji na konci dne dokáže změnit, je ona sama. A možná bych zašel i tak daleko a dovolil si tvrdit, že dnes už to nezvládne ani ona sama. Teď už by pomohl snad jen osud. Nějaká situace, která by jí otevřela oči a ona by se pro jednou rozhodla jinak.“ Povšiml si Honzova zmateného výrazu a vysvětlil: „To, co se s ní děje, mi trochu připomíná závislost na drogách. Člověk je lapen ve svých špatných zvycích. Špatných vzorcích chování. Stejně jako někteří utíkají k droze, ona utíká z jedné náruče do druhé. A stejně jako s drogovou závislostí, je potřeba vůle a příležitosti, aby se z toho vymanila.“
       „Mluvíš, jako bys jí litoval,“ odfrkl si.
       „Vždyť já jí lituji,“ povzdychl si. „Trápí se tím? Trápí. Co bych k ní měl snad cítit jiného? Ty snad nelituješ člověka, který se trápí sám sebou?“
       Honza neodpověděl, jen se mračil.
       „Ale myslím, že ty by ses měl zamyslet.“
       „Prosím?“ vytřeštil oči.
       „Chápu, že jí máš rád a to všechno. Ale na konci dne bych spíše tebe ponoukal k morální katarzi. Nejsi bez viny. Věděl jsi, do čeho jdeš. Dyť jsi mi to sám před chvílí řekl. Nebo jsi jako čekal, že když se tak chovala k tomu předchozímu, tak s tebou bude jiná?“ Honza pomalu zavrtěl hlavou. „Tak vidíš. A přesto jsi to celé prožil a teď si tu stěžuješ. Chápu to, ale problém tady vidím v tvé vlastní slabosti,“ dořekl a chladně mu pohlédl do očí.
       Honza jeho pohled znechuceně opětoval. Po chvilce ticha se vyjádřil: „Z ní děláš nesvéprávnou a ze mě toho špatného. Jsi fakt výbornej,“ odplivl si do dřezu a obrátil do sebe posledního panáka. Láhev byla dopitá, na její dno se však nepodíval.

       „Možná,“ pokrčil rameny. „Ale myslím si, že na konci dne by se člověk měl starat sám o sebe a pracovat na svých chybách, protože ostatní jen tak nezměníš.“
       Jeho slova však vyzněla do prázdna. Honza už byl pryč.

       „Proč bys byl naivní, kdyby ses jí snažil změnit? Vždyť je to nad tvoje síly. Nad síly nás všech. Vždyť kolik lidí se o to už pokusilo,“ smutně se pousmál. „Jediný, kdo ji na konci dne dokáže změnit, je ona sama. A možná bych zašel i tak daleko a dovolil si tvrdit, že dnes už to nezvládne ani ona sama. Teď už by pomohl snad jen osud. Nějaká situace, která by jí otevřela oči a ona by se pro jednou rozhodla jinak.“ Povšiml si Honzova zmateného výrazu a vysvětlil: „To, co se s ní děje, mi trochu připomíná závislost na drogách. Člověk je lapen ve svých špatných zvycích. Špatných vzorcích chování. Stejně jako někteří utíkají k droze, ona utíká z jedné náruče do druhé. A stejně jako s drogovou závislostí, je potřeba vůle a příležitosti, aby se z toho vymanila.“

       „Mluvíš, jako bys jí litoval,“ odfrkl si.
       „Vždyť já jí lituji,“ povzdychl si. „Trápí se tím? Trápí. Co bych k ní měl snad cítit jiného? Ty snad nelituješ člověka, který se trápí sám sebou?“
       Honza neodpověděl, jen se mračil.
       „Ale myslím, že ty by ses měl zamyslet.“

       „Prosím?“ vytřeštil oči.
       „Chápu, že jí máš rád a to všechno. Ale na konci dne bych spíše tebe ponoukal k morální katarzi. Nejsi bez viny. Věděl jsi, do čeho jdeš. Dyť jsi mi to sám před chvílí řekl. Nebo jsi jako čekal, že když se tak chovala k tomu předchozímu, tak s tebou bude jiná?“ Honza pomalu zavrtěl hlavou. „Tak vidíš. A přesto jsi to celé prožil a teď si tu stěžuješ. Chápu to, ale problém tady vidím v tvé vlastní slabosti,“ dořekl a chladně mu pohlédl do očí.
       Honza jeho pohled znechuceně opětoval. Po chvilce ticha se vyjádřil: „Z ní děláš nesvéprávnou a ze mě toho špatného. Jsi fakt výbornej,“ odplivl si do dřezu a obrátil do sebe posledního panáka. Láhev byla dopitá, na její dno se však nepodíval.

       „Možná,“ pokrčil rameny. „Ale myslím si, že na konci dne by se člověk měl starat sám o sebe a pracovat na svých chybách, protože ostatní jen tak nezměníš.“
       Jeho slova však vyzněla do prázdna. Honza už byl pryč.