Almužna

 

Kráčí po ulici, pohled volně tiká po okolí. Některé domy čerstvě natřené, jinde drolící se omítka. Tu a tam prasklinka v chodníku a ku světlu se dere zeleň. Podél obrubníků po obou stranách zaparkována auta všech možných značek. Zkrátka taková normální ulice.

Kráčí, vyhýbá se protijdoucím. Tu mu pod nohy skočí malé dítě. Koutky cuknou vzhůru, vypne se na špičky nad dítě a jen tak tak udrží rovnováhou, dítě obejde. Zdvihne zrak, zdvižené koutky, jiskřička v očích kývne na maminku, jejíž tvář zaleje rudá. Jen co však obrátí pohled zpět před sebe, to už mu vstříc kráčí muž. Ošuntěné, zpola špinavé oblečení, tvář ošlehaná větrem do hnědočervená zbarvená. Muž otevírá ústa a cosi říká, zvuk však k uším schovaným pod sluchátky nedolehne, otevřená dlaň s mozoly a několika drobnými však předá sdělení.

Sundá si sluchátka. Snad jindy by jen odmítavě zavrtěl hlavou, avšak v mysl se vyvalila vzpomínka na téhož muže sedícího před několika lety na téže ulici s rozhozenou dekou před sebou a na ní vyskládaná CDéčka a taktéž vzpomínka na to jedno CDéčko, které leží doma v šuplíku.

Muž cosi drmolí, jeho slovům však není rozumět a nikterak po tom není touženo. Přistupuje k bankomatu, vybírá 400 korun, prohodí: „Hlavně na sebe dávejte pozor!“ a spěšně odchází. Koutky se propadnou, obočí se zkrabatí a pohled se zabodne kamsi do dáli, když nechává muže za sebou. To se roztočila kolečka myšlení.

„Proč jsem to udělal?“ ozve se otázka.

„Já nevím,“ zazní odpověď.