Pochyby a jistota

 

                Život je zvláštní záležitostí. Totižto situace, ve kterých se nalézáme, nejsou špatné či dobré. Situace jsou. Úšklebek se na okamžik objeví na mé tváři, když užiji slova situace. Přeci jen Jaspers se k němu vyjadřuje. Situace je skutečnost nadána smyslem.[1] Tím se vyvrací, co jsem řekl a já musím lépe volit slova. Dává mu za pravdu snad i proto, že situace v sobě přeci jen nese, že je jaksi situována. Někde, nějak vůči něčemu. Třeba jen může být situována vůči mně. Mým očekáváním, mým přesvědčením, mým hodnotám.

                Z toho pak řeknu, že skutečnosti nejsou špatné či dobré, avšak situace špatné či dobré jsou. A v ten okamžik přináším do rovnice sebe samého. Ve mně samém tkví špatnost či dobrota situace. A nemohu si pomoci, vybavím se mi ta plejáda motivačních řečníků, kteří dennodenně vypráví, že je to len v tvojej hlave.[2] Svým způsobem mají však pravdu. Přesto se cítím, že se vůči nim musím vyhranit. Shledávám neuspokojivou jejich jednostrannost, vlivem které dochází k určité fanatizaci. Kdysi jsem se vyjádřil, že nyní musím pochybovat, abych si pak mohl být jist. Tato formulaci mi bude základem.

                Pochyby jsou mi zvažováním různých úhlů pohledu, vyhodnocováním možných scénářů. Snad bych i řekl, že nejsou ničím jiným, logika mne však naučila, že s obecnými kvantifikátory je mnoho trápení. Ježto však nemohu takovouto činnost myšlení vykonávat každou vteřinu svého života, – a že bych skutečně musel, neboť okolnosti se každou vteřinou mění – neboť pak bych nikdy nic nevykonal a setrval bych jako paralyzován rejnokem[3], bylo by vhodné tyto pochyby opustit a odhodlat se ke konání. V konání však jsou pochyby nebezpečnými. Krásným případem může být sportovní šerm s kordem. Při výpadu je nutno vytáhnout ruku a tu držet pevně vytaženou. Kord se totiž musím prohnout směrem vzhůru, je-li však ruka povolena, kord se prohne směrem dolů a tím se ničí.[4] Toto zpevnění vedoucí ke správnému prohnutí, oproti povolení vyúsťujícímu v škodící prohnutí je možno pozorovat i v životě. V tomto se s motivačními řečníky shoduji. Kde se však názorově rozcházíme je právě v nezbytnosti pochyb. Oni by snad rádi setrvali takto zpevněni po celý život a celou svou osobností. Ale vždyť ruka také není zpevněna po celý zápas a nikterak není zpevněna celá, nýbrž hlavně zápěstí by mělo být pevné. Stejně tak by měla být pevná jen určitá část člověka a také nikoli po celý čas, nýbrž jen když to situace vyžaduje. Takové je to při šermu i v životě. A ačkoliv jsem nebyl příliš dobrým šermířem, rozhodně jsem učenlivý v otázkách života.

                Jaká to část by měla být pevná a prosta pochyb při konání je těžko mysliti. Snad bych řekl motivace či víra. To jsou však slova veřejným prostorem toliko znásilněna, že se bych se jich dotýkal jen s největší péči, o které se obávám, že se mi jí nyní nedostává. Řeknu tedy, že světonázor je tím, co by mělo setrvávat zpevněným při konání. I ten někteří určili, k těm se však bez obav přidám. Světonázor jsou brýle, které si nasazuji, když hledím na svět. A vlastně i sám na sebe. Tyto brýle však mohou být různě barevné, někde poškrábané a nezměrně rozlišné. Tyto brýle mi některé části krajiny života zvýrazní, jiné odsunou do pozadí. A jelikož je člověk nevyvratitelně ovlivňován prostředím, ve kterém se vynachází, tyto brýle jsou nesmírně důležité. Světonázor však není pouze o brýlích, respektive metafora brýlí neobsahuje pohyb, který se se světonázorem pojí. Mi nejenže vidíme, nýbrž také dle toho, co vidíme, konáme. Vidíme-li cosi libého jdeme k tomu, spatříme-li cosi odpuzujícího, vyhneme se tomu. A to, co vidíme a jak to vidíme, je vlivem brýlí. A tak jsou tyto brýle rozhodující pro náš život.

                Je tedy nezbytné, aby brýle, které si nasadíme byli těmi nevhodnějšími. Pro naše cíle, naše zájmy, pro nás samé. To jsou však věci, které se neustále mění. Měli-by se tedy měnit i brýle. Aby se však brýle změnily, musíme si je sundat. Musíme zapochybovat.

                Pochybovat o svém světonázoru znamená pohlédnout na sebe do zrcadla. Pak, když jsme spatřili sebe sama v zrcadle, zamyslet se nad tím, co vidíme. Je tu totiž taková zvláštní okolnost. Mnohdy již nechceme ty samé věci, které jsme chtěli před měsícem. Možná už čeká náš nový světonázorem před branami vědomí. Pokud však tyto brány neotevřeme pochybami, nevpustíme ho dovnitř. Pokud na sebe nepohlédneme do zrcadla, nemusíme si všimnout toho, že jsme jiní než jsme byli. Netvrdím, že každý nový světonázor je diametrálně odlišný než ten předchozí. I mále změny však mohou mít dalekosáhle důsledky. Jako když si třeba v zrcadle povšimneme nečekané síly našich svalů či snad plamene vytrvalosti nebo vášně, který tam minule ještě nebyl. Pak je přeci jen vhodné nasadit takové brýle, které umožní si všímat takových příležitostí, jež umožní těmto novotám vyniknout.

                Abych však sjednotil, co jsem doposud napsal, řeknu následující:

                Člověk by měl být jistý ve svých krocích, měl by své kroky však pečlivě vážit. Není od věci se čas od času zastavit, ohlédnout se za sebe, zda mi má cesta vyhovuje a neméně vhodné je se podívat na cestu, která mne čeká, zda se na ni těším. Pakliže jsem spokojený, můj další krok může otřást nebesy. Mohu se pohybovat s přesností a silou jištěnou touto neochvějnou rozhodností. Mohu takříkajíc hory přenášet.



[1] Viz. Jaspers, Mezní situace

[2] Ačkoliv tato formulace je GoGova, který motivačním řečníkem není.

[3] Viz. Platon, Menón; Alegorie s rejnokem

[4] Našli by se i další důvody pro zpevněnou ruku, podržím si však tento.

Komentáře