Pochyby a jistota
Život
je zvláštní záležitostí. Totižto situace, ve kterých se nalézáme, nejsou špatné
či dobré. Situace jsou. Úšklebek se na okamžik objeví na mé tváři, když užiji
slova situace. Přeci jen Jaspers se k němu vyjadřuje. Situace je
skutečnost nadána smyslem.[1]
Tím se vyvrací, co jsem řekl a já musím lépe volit slova. Dává mu za pravdu
snad i proto, že situace v sobě přeci jen nese, že je jaksi situována.
Někde, nějak vůči něčemu. Třeba jen může být situována vůči mně. Mým
očekáváním, mým přesvědčením, mým hodnotám.
Z toho
pak řeknu, že skutečnosti nejsou špatné či dobré, avšak situace
špatné či dobré jsou. A v ten okamžik přináším do rovnice sebe samého. Ve
mně samém tkví špatnost či dobrota situace. A nemohu si pomoci, vybavím se mi
ta plejáda motivačních řečníků, kteří dennodenně vypráví, že je to len
v tvojej hlave.[2]
Svým způsobem mají však pravdu. Přesto se cítím, že se vůči nim musím vyhranit.
Shledávám neuspokojivou jejich jednostrannost, vlivem které dochází
k určité fanatizaci. Kdysi jsem se vyjádřil, že nyní musím pochybovat,
abych si pak mohl být jist. Tato formulaci mi bude základem.
Pochyby
jsou mi zvažováním různých úhlů pohledu, vyhodnocováním možných scénářů. Snad
bych i řekl, že nejsou ničím jiným, logika mne však naučila, že s obecnými
kvantifikátory je mnoho trápení. Ježto však nemohu takovouto činnost myšlení
vykonávat každou vteřinu svého života, – a že bych skutečně musel, neboť
okolnosti se každou vteřinou mění – neboť pak bych nikdy nic nevykonal a
setrval bych jako paralyzován rejnokem[3],
bylo by vhodné tyto pochyby opustit a odhodlat se ke konání. V konání však
jsou pochyby nebezpečnými. Krásným případem může být sportovní šerm
s kordem. Při výpadu je nutno vytáhnout ruku a tu držet pevně vytaženou. Kord
se totiž musím prohnout směrem vzhůru, je-li však ruka povolena, kord se prohne
směrem dolů a tím se ničí.[4]
Toto zpevnění vedoucí ke správnému prohnutí, oproti povolení vyúsťujícímu
v škodící prohnutí je možno pozorovat i v životě. V tomto se
s motivačními řečníky shoduji. Kde se však názorově rozcházíme je právě
v nezbytnosti pochyb. Oni by snad rádi setrvali takto zpevněni po celý
život a celou svou osobností. Ale vždyť ruka také není zpevněna po celý zápas a
nikterak není zpevněna celá, nýbrž hlavně zápěstí by mělo být pevné. Stejně tak
by měla být pevná jen určitá část člověka a také nikoli po celý čas, nýbrž jen
když to situace vyžaduje. Takové je to při šermu i v životě. A ačkoliv
jsem nebyl příliš dobrým šermířem, rozhodně jsem učenlivý v otázkách
života.
Jaká to
část by měla být pevná a prosta pochyb při konání je těžko mysliti. Snad bych
řekl motivace či víra. To jsou však slova veřejným prostorem toliko znásilněna,
že se bych se jich dotýkal jen s největší péči, o které se obávám, že se
mi jí nyní nedostává. Řeknu tedy, že světonázor je tím, co by mělo
setrvávat zpevněným při konání. I ten někteří určili, k těm se však bez
obav přidám. Světonázor jsou brýle, které si nasazuji, když hledím na svět. A
vlastně i sám na sebe. Tyto brýle však mohou být různě barevné, někde
poškrábané a nezměrně rozlišné. Tyto brýle mi některé části krajiny života
zvýrazní, jiné odsunou do pozadí. A jelikož je člověk nevyvratitelně ovlivňován
prostředím, ve kterém se vynachází, tyto brýle jsou nesmírně důležité. Světonázor
však není pouze o brýlích, respektive metafora brýlí neobsahuje pohyb, který se
se světonázorem pojí. Mi nejenže vidíme, nýbrž také dle toho, co vidíme,
konáme. Vidíme-li cosi libého jdeme k tomu, spatříme-li cosi odpuzujícího,
vyhneme se tomu. A to, co vidíme a jak to vidíme, je vlivem brýlí. A tak jsou
tyto brýle rozhodující pro náš život.
Je tedy
nezbytné, aby brýle, které si nasadíme byli těmi nevhodnějšími. Pro naše cíle,
naše zájmy, pro nás samé. To jsou však věci, které se neustále mění. Měli-by se
tedy měnit i brýle. Aby se však brýle změnily, musíme si je sundat. Musíme
zapochybovat.
Pochybovat
o svém světonázoru znamená pohlédnout na sebe do zrcadla. Pak, když jsme
spatřili sebe sama v zrcadle, zamyslet se nad tím, co vidíme. Je tu totiž taková
zvláštní okolnost. Mnohdy již nechceme ty samé věci, které jsme chtěli před
měsícem. Možná už čeká náš nový světonázorem před branami vědomí. Pokud však
tyto brány neotevřeme pochybami, nevpustíme ho dovnitř. Pokud na sebe
nepohlédneme do zrcadla, nemusíme si všimnout toho, že jsme jiní než jsme byli.
Netvrdím, že každý nový světonázor je diametrálně odlišný než ten předchozí. I
mále změny však mohou mít dalekosáhle důsledky. Jako když si třeba v zrcadle
povšimneme nečekané síly našich svalů či snad plamene vytrvalosti nebo vášně,
který tam minule ještě nebyl. Pak je přeci jen vhodné nasadit takové brýle,
které umožní si všímat takových příležitostí, jež umožní těmto novotám
vyniknout.
Abych
však sjednotil, co jsem doposud napsal, řeknu následující:
Člověk
by měl být jistý ve svých krocích, měl by své kroky však pečlivě vážit. Není od
věci se čas od času zastavit, ohlédnout se za sebe, zda mi má cesta vyhovuje a
neméně vhodné je se podívat na cestu, která mne čeká, zda se na ni těším.
Pakliže jsem spokojený, můj další krok může otřást nebesy. Mohu se pohybovat s přesností
a silou jištěnou touto neochvějnou rozhodností. Mohu takříkajíc hory přenášet.
Komentáře
Okomentovat