Jan Samuel

                  Život je zvláštní záležitostí. Totižto situace, ve kterých se nalézáme, nejsou špatné či dobré. Situace jsou. Úšklebek se na okamžik objeví na mé tváři, když užiji slova situace . Přeci jen Jaspers se k němu vyjadřuje. Situace je skutečnost nadána smyslem. [1] Tím se vyvrací, co jsem řekl a já musím lépe volit slova. Dává mu za pravdu snad i proto, že situace v sobě přeci jen nese, že je jaksi situována. Někde, nějak vůči něčemu. Třeba jen může být situována vůči mně. Mým očekáváním, mým přesvědčením, mým hodnotám.                 Z toho pak řeknu, že skutečnosti nejsou špatné či dobré, avšak situace špatné či dobré jsou. A v ten okamžik přináším do rovnice sebe samého. Ve mně samém tkví špatnost či dobrota situace. A nemohu si pomoci, vybavím se mi ta plejáda motivačních řečníků, kteří denno...

  Kráčí po ulici, pohled volně tiká po okolí. Některé domy čerstvě natřené, jinde drolící se omítka. Tu a tam prasklinka v chodníku a ku světlu se dere zeleň. Podél obrubníků po obou stranách zaparkována auta všech možných značek. Zkrátka taková normální ulice. Kráčí, vyhýbá se protijdoucím. Tu mu pod nohy skočí malé dítě. Koutky cuknou vzhůru, vypne se na špičky nad dítě a jen tak tak udrží rovnováhou, dítě obejde. Zdvihne zrak, zdvižené koutky, jiskřička v očích kývne na maminku, jejíž tvář zaleje rudá. Jen co však obrátí pohled zpět před sebe, to už mu vstříc kráčí muž. Ošuntěné, zpola špinavé oblečení, tvář ošlehaná větrem do hnědočervená zbarvená. Muž otevírá ústa a cosi říká, zvuk však k uším schovaným pod sluchátky nedolehne, otevřená dlaň s mozoly a několika drobnými však předá sdělení. Sundá si sluchátka. Snad jindy by jen odmítavě zavrtěl hlavou, avšak v mysl se vyvalila vzpomínka na téhož muže sedícího před několika lety na téže ulici s ...