Jan Samuel

Stříbrný pruh ve tmě. Temně rudá kapka stékající po ostří. Syknutí při zasunutí čepele do pochvy. Přimhouřené oči a v nich se leskne blesk rvoucí nebe vedví. Mlha dosedne na palubu, není vidět svých rukou. Vřískot větru, vůně soli. "Proč?" "Vybrali jsme si." "Opravdu?" "Měli jsem na výběr?" ptá se a otírá si ruce o plátěné kalhoty. Zvedne paži, pátrá ve mléčném vzduchu. Ano! prolétne hlavou nadšení, když sevře lano. Zpevní úchop a opatrně našlapuje. "Vždycky je na výběr," odvětí hlas za mlhou. "Jsme však svobodní k takové volbě?" "Jsme lidé. Ze své podstaty svobodní být musíme." "Zpochybňuji svobodu mého ducha, neboť je vázán k mému tělu." Krok za krokem. Opatrně, trpělivě. Spěch na palubě zmáčené krví by ho mohl stát život. "Tvůj duch se ptá, tvé tělo odpovídá. Otázka: představa, odpověď: čin." "Prolitá krev nebyla mou představou. Ptal jsem se, přesto byla odpověď špatná." "Není šp...

Temná noční obloha, měsíc osvětluje jeho kroky. Spěšně se ubírá ulicemi města a zdá se, že spěchá. Proč tak rychle? Snad na schůzku? Či na rodinou sešlost? Rozepíná si černý kabát, přidává na tempu. Chladný vzduch řeky, přes kterou přechází, jej netrápí. Krev v žilách jej hřeje dostatečně, vlněný svetr a teplé společenské kalhoty se starají o zbytek. Upravuje si kšilt, zřejmě si nepřeje být poznán, a spěšně sbíhá po schodech na druhé straně řeky. "Ještě pár minut a vysral bych se na tebe. Od čeho nosíš ty zkurvený hodinky?" "Drž hubu," odsekne žertovně a prohlíží si muže skrytého ve stínech podpěrných pilířů. Plavé vlasy, zelené oči, které hledí do duše, a jízlivý úsměv, který nikdy neopouští jeho rty. Stále ten samý Pavel. Jedovatý, nepříjemný, ale vždycky fér a vlastně i docela dobrý člověk. "Těch dvacet?" ujišťuje se Pavel a přehrabuje se v ledvince připnuté na hrudi. "Nakonec jen deset," odvětí. "Dyť si mi psal, že chceš dvacet?...

Černé vlasy čechrané větrem. Sluneční paprsky zalévající světlem zelené oči. Přemýšlel: Kdo jsem? Kým jsem? Kde jsem se narodil? Která vlast je ta má? Nedokázala odpovědět. Stál tam, na okraji skalního masivu, a hleděl dolů do černé propasti. Paprsky světla nedopadaly tam, hluboko dolů, kam hleděl. Zdvihl zrak a pomalu se nadechl. Podržel hruď vzedmutou, pak vydechl. Ohlédl se přes rameno. Nevěděl, jak se rozhodnout. Krok vpřed, či krok zpět? Věděl, že, tam odkud přišel, se už vrátit nemůže. Nelze jít zpět, lze pouze vpřed. Tedy nezbývalo mu než učinit krok vpřed. Shlížel do propasti a propast vzhlížela na něj. Otřásl se. Otočil se k propasti zády, čelem k loukám a hradbám města. Výdech, nádech a muž učinil krok vpřed. „Občas se stačí otočit jiným směrem,“ zamručel si pro sebe pobaveně.