Jan Samuel

    Občas se to prostě nepovede. Občas není síla na ta rozhodnutí, která bychom udělat chtěli. Občas není vůle nacvičovat půlnoční představení. Občas není odvaha hlásit se na vysokou, kam bychom chtěli. Občas není prostor na psaní. Občas není čas na lidi, které máme toliko rádi. „Kdyby chtěl, tak si čas udělá.“ Říká se to. Něco pravdy na tom je. Nevím. Jsem si jist, že bych chtěl. Vím, že se to nepovede. Co mě do toho dělí? Ten šílený stres. Dny mi utíkají rychlostí světla, vzpomínky se ztrácí v propadlišti minulosti a já smutně pozoruji, jak přicházím o nejlepší dny mého mládí; nebo by aspoň takové být měly. Vydal jsem knihu, soutěžím ve filozofii, mám své blízké, maturuji. Měl bych se radovat. Záblesky štěstí, radosti, vášně či lásky občas proniknou oparem otupělosti, ale není to na dlouho. Vlna za vlnou bičující mou duši pohltí vše, co se vyrve spárům temných hlubin a vzlétne nad hladinu. Mluvím o víře, vyhasíná však. Mluvím o lásce, zapomínám na ni však. Zároveň ...

          Hudba, jakou ji většinou posloucháme během dlouhých zimních večerů se linula pokojem jistého bytu, kde bydleli studenti fakulty humanitních studií. Záclony již byly zatažené, venku černočerná tma a měkké žluté světlo vydávala osamocená lampa v rohu místností.         „Petře, podáš mi to víno, prosím?“ obrátila se na něj Anička. Záhy se jí láhev skutečně dostala do rukou a Petr se obrátil zpět k Lence, která právě mluvila:         „Honzí,“ promlouvala právě ke svému příteli, „chceme vážně tohle řešit před lidmi?“         „Já bych to nejradši před lidmi neřešil, ale už na to prostě nemám nervy!“ jevilo se mu ve tváři zoufalství. „Je to pořád to samé dokola! Já už ani nevím, kolik jich je. Támhle nějakej tvůj kamarád z dětství, pak zas spolužák ze střední a teď nějakej kluk od nás z fakulty?!“         „To se snad nesmím bavit s klukama?!“ vyjela.         „A...

         Překročil práh domu. Odložil klíče na háček u dveří a rozhlédl se.        Ticho.        Tma.        Prázdno.          Rty se zachvěly. Pěsti se zaťaly, nehty se zarývaly do dlaní, až se objevila osamocená kapička krve. Třas jej zachvátil celého. Zdvihl ruku, uprostřed pohybu se zastavil, pohlédl na ni, pak prudce udeřil do botníku. Cosi zamručel. Pohlédl na sebe do zrcadla, pohlédl si do očí. Cukl a tiše došel do kuchyně, kde klesl na židli u stolu. Hlavu schoval do dlaní, jako by snad mohl zabránit třasu. Kapka z nedotaženého kohoutku dopadla na dno dřezu. Ticho. Pak druhá. Ticho. Třetí. Ticho. Čtvrtá. Krev se mu vehnala do tváře, prudce se zvedl a židli mrštil na protější stěnu. Třeskot lámajícího se dřeva splynul s jeho vlastním řevem zraněného zvířete. Bez rozmyslu se chopil druhé židle, kterou záhy potkal stejný osud. Hlasivky vypověděly službu, ztěžka dýchal a oči...