Jan Samuel

A líbí se mi nepopsaný list papíru,  který skýtá tolikeré možnosti, ale děsí mne to moře možnosti No, vždyť, kde mám pak míru? Čeho se chytit, kde se přidržet "Maminko, pomoc!" Za ruku se chytit, přidržet Vždyť to je NE-moc Sám, Sám, Sám měl bych? chtěl bych! Nám, Nám, Nám věřil bych? Asi ne Bál bych se Snad i tebe Nebo možná nebe Širého a otevřeného jako listu papíru ... nepopsaného

Kéž volní rozhodovat jsme                                                  každý jeden z nás                                                                   a to včetně těch kteří okovy by chtěli zpět                                                         Ta možnost pro všechny                                               ...

Osmdesát let uplynulo Od světové tragédie Kdy miliony zemřely A my mnohé pohřbili   My, Češi, národ lidí hrdých Stali jsme se obětmi politiky mocných Zbraně nám vzali z rukou strnulých Přiřkly nám osud bezmocných   a dnes tu já, Čech a syn dob minulých sedím na východ hledím a poslouchám ohlášky konfliktů nových   a chvěje se mi srdce, když jinému se děje co stalo se nám   a chvěje se mi srdce když od krve mají ruce   a to se ve mně otázka probouzí položil bych život pro svou zem? Nevím; Co když přijdou sem?   Ruce k dílu rád přiložím Ale mám strach Život nerad položím Obrátím se v prach   Nechci Cítím, že bych měl Nechci Kdo by taky chtěl?   Ale vždyť jsem Čech Vždyť hodnoty mám v srdci A lásku ke své vlasti; Achich, to je pech…   A já mlčky sedím A na východ hledím

                  Život je zvláštní záležitostí. Totižto situace, ve kterých se nalézáme, nejsou špatné či dobré. Situace jsou. Úšklebek se na okamžik objeví na mé tváři, když užiji slova situace . Přeci jen Jaspers se k němu vyjadřuje. Situace je skutečnost nadána smyslem. [1] Tím se vyvrací, co jsem řekl a já musím lépe volit slova. Dává mu za pravdu snad i proto, že situace v sobě přeci jen nese, že je jaksi situována. Někde, nějak vůči něčemu. Třeba jen může být situována vůči mně. Mým očekáváním, mým přesvědčením, mým hodnotám.                 Z toho pak řeknu, že skutečnosti nejsou špatné či dobré, avšak situace špatné či dobré jsou. A v ten okamžik přináším do rovnice sebe samého. Ve mně samém tkví špatnost či dobrota situace. A nemohu si pomoci, vybavím se mi ta plejáda motivačních řečníků, kteří denno...

  Kráčí po ulici, pohled volně tiká po okolí. Některé domy čerstvě natřené, jinde drolící se omítka. Tu a tam prasklinka v chodníku a ku světlu se dere zeleň. Podél obrubníků po obou stranách zaparkována auta všech možných značek. Zkrátka taková normální ulice. Kráčí, vyhýbá se protijdoucím. Tu mu pod nohy skočí malé dítě. Koutky cuknou vzhůru, vypne se na špičky nad dítě a jen tak tak udrží rovnováhou, dítě obejde. Zdvihne zrak, zdvižené koutky, jiskřička v očích kývne na maminku, jejíž tvář zaleje rudá. Jen co však obrátí pohled zpět před sebe, to už mu vstříc kráčí muž. Ošuntěné, zpola špinavé oblečení, tvář ošlehaná větrem do hnědočervená zbarvená. Muž otevírá ústa a cosi říká, zvuk však k uším schovaným pod sluchátky nedolehne, otevřená dlaň s mozoly a několika drobnými však předá sdělení. Sundá si sluchátka. Snad jindy by jen odmítavě zavrtěl hlavou, avšak v mysl se vyvalila vzpomínka na téhož muže sedícího před několika lety na téže ulici s ...

    Občas se to prostě nepovede. Občas není síla na ta rozhodnutí, která bychom udělat chtěli. Občas není vůle nacvičovat půlnoční představení. Občas není odvaha hlásit se na vysokou, kam bychom chtěli. Občas není prostor na psaní. Občas není čas na lidi, které máme toliko rádi. „Kdyby chtěl, tak si čas udělá.“ Říká se to. Něco pravdy na tom je. Nevím. Jsem si jist, že bych chtěl. Vím, že se to nepovede. Co mě do toho dělí? Ten šílený stres. Dny mi utíkají rychlostí světla, vzpomínky se ztrácí v propadlišti minulosti a já smutně pozoruji, jak přicházím o nejlepší dny mého mládí; nebo by aspoň takové být měly. Vydal jsem knihu, soutěžím ve filozofii, mám své blízké, maturuji. Měl bych se radovat. Záblesky štěstí, radosti, vášně či lásky občas proniknou oparem otupělosti, ale není to na dlouho. Vlna za vlnou bičující mou duši pohltí vše, co se vyrve spárům temných hlubin a vzlétne nad hladinu. Mluvím o víře, vyhasíná však. Mluvím o lásce, zapomínám na ni však. Zároveň ...

          Hudba, jakou ji většinou posloucháme během dlouhých zimních večerů se linula pokojem jistého bytu, kde bydleli studenti fakulty humanitních studií. Záclony již byly zatažené, venku černočerná tma a měkké žluté světlo vydávala osamocená lampa v rohu místností.         „Petře, podáš mi to víno, prosím?“ obrátila se na něj Anička. Záhy se jí láhev skutečně dostala do rukou a Petr se obrátil zpět k Lence, která právě mluvila:         „Honzí,“ promlouvala právě ke svému příteli, „chceme vážně tohle řešit před lidmi?“         „Já bych to nejradši před lidmi neřešil, ale už na to prostě nemám nervy!“ jevilo se mu ve tváři zoufalství. „Je to pořád to samé dokola! Já už ani nevím, kolik jich je. Támhle nějakej tvůj kamarád z dětství, pak zas spolužák ze střední a teď nějakej kluk od nás z fakulty?!“         „To se snad nesmím bavit s klukama?!“ vyjela.         „A...