Jan Samuel

       Měl jsem muže, který tlumočil má slova lidu. Jistě bylo problematické, že lid, který obýval patra zahalená stínem, se nijak nestaral o mé příkazy. S tím jsem se však musel smířit. Problém byl však částečně řešen skupinou mužů, kteří mi přinášeli zprávy o dění uvnitř a vně hradeb.      Bylo jich pět a Šestý. Těch pět mi pravidelně nosilo zprávy o dění vně hradeb, které považovali za důležité a hodné mé pozornosti. Každý měl své zaměření a byl pro mě jinak důležitý. Šestý však kráčel vně hradeb města, přesto byl stejný jako těch pět dalších.      Zpočátku bylo velice těžké všem šesti rozumět. Obzvláště Šestému, neboť on a pětice mluvili jiným jazykem. Pětici jsem porozuměl poměrně rychle a příliš jsem nepochyboval o jejich zprávách. Šestému nerozumím mnoho dodnes, přesto se mu většinou daří, předat mi svá sdělení. Je převelice užitečný a často mě upozornil na věci, kterých bych si jinak nevšiml. V kontrastu se mnou totiž hovoří všem...

     Hleděl jsem tehdy na temné obrysy mého města a cítil se jak divák, který pozoruje balet, u něhož někdo zapomněl zapnout světla reflektorů. Kakofonie zvuků a věčný pohyb skrytý v šeru, který se zdál mít svůj rytmus, kterému já nikterak nerozuměl a který jsem neměl, jak ovlivnit.      Jak dny ubíhaly, získával jsem na síle. Společně s mou rostoucí silou se zvedala má věž do výšky a zároveň s ní i několik okolních obydlí. Trvalo to dlouho, než přišlo první ráno a první ze střech se konečně dotkla slunečních paprsků. Tehdy jsem procitl a cítil jsem se narozený již podruhé. Cítil jsem, že se rozsvítil první z reflektorů, který by ozářil pódium.      Z obydlí, které toho rána zalilo světlo, vyšel člověk zahalen do zlaté róby s jaksi ostrými obrysy. Přišel mi jiný než ostatní, které jsem zahlédl ve tmě. Hleděl mým směrem. Nepovšiml jsem si, že by kdokoliv z obyvatelů města vzal moji existenci na vědomí. On byl první. On ve zlaté róbě, která zář...

       Zrození mého města a následné zrození mé vlastní byly vcelku zajímavé události, které mé v paměti, již stihly značně vyblednout.      Od nepaměti bylo údolí zahaleno do tmy a po horách, které jej obepínaly, se proháněl vítr. Pak jednoho dne ze země postupně začaly vyrůstat osamocené budovy a hnědé našedivělé hradby v kruhu obepínající obrovské prostranství. Ta veliká událost, která se odehrála, neměla svědků. Tedy. Aspoň jsem si to dlouho myslel.      Když byla obydlí a hradby dokončeny, země se otevřela a na povrch vystoupali ti, které nazývám bohy. Vydali se ke svým obydlím, jen aby usedli před nimi a vyčkávali na věci budoucí.      Netrvalo dlouho a veliká část prázdného prostranství se začala zdvihat do výšky. Zem se chvěla a bozi se tiše pozvedli ze svých zápraží, aby se připojili k práci. Každý z nich začal z hlíny, kamenů a větru tvořit siluety, pro které oni sami byli předlohou.      Zem ustal...

Předmluva     Série Luminositas je alegorie lidské mysli, tak jak ji chápe psychologie. (Vycházím z upraveného modelu psychiky od Junga a z větší části se opírám o jeho teorie.)      Město je reprezentací lidské psyché a objekty ve městě a okolo města reprezentují jednotlivé psychické faktory. Co jednotlivé faktory a objekty reprezentují lze najít u každého textu v Legendě , která se nachází na konci stránky. Přeji příjemné četní a vřele vybízím k zanechání komentáře. Město    Jsem sám, chladný vánek hladí mé tváře a sluneční svit zahřívá mou kůži. Z mé věže shlížím dolů na město. Shlížím a zkoumám tvar a uspořádání města.      Poněkud zvláštně je město vystavěno v patrech, které směrem vzhůru postupně zmenšují své rozměry. Od nejspodnějšího patra, po jehož obvodu by člověk kráčel hodiny, aby dorazil na místo, ze kterého vyšel, až po mou věž, která není širší než já.      Přímo pode mnou okolo věže se nalézají domy n...

     Potichu otevírám dveře a posmýkám se jimi dovnitř. Vyvarovávám se vrznutí a ihned si sundávám boty. Koutkem okám si všímám velkého nástěnného zrcadla. Znám jej dobře. Je zcela obyčejné. Ukazuje pouze věci, které jsou a nic více. Přesně tak mi to vyhovuje. Svižně překonám vzdálenost tří kroků a stojím před ním.     V chodbě je šero. Svou siluetu vidím zcela bez problémů, rysy obličeje o něco hůře. Černé vlasy se ztrácí ve tmě. Oči jsou haleny šedivým závojem, jejich zeleň je těžko rozeznatelná. Zkoumám svůj zevnějšek. Jsem spokojen se svým vzhledem, ačkoliv je zjevně nedokonalý.      Pohledem se vracím ke svým očím a hledím do nich. Mám zvláštní pocit z toho, kdo stojí v zrcadle proti mně. Zdá se mi to jako mé tělo, duše je však jinde. Duše je v těch očích, jejichž zeleň nevidím, ale o které vím, že tam je.     Mou pozornost náhle poutá zvíře, které se jako stín odděluje od mého odrazu v zrcadle a usedá po jeho boku. Vztahuji k němu ...

     Řekneme-li o člověku, že má nasazené růžové brýle, pravděpodobně tím míníme, že vidí věci jinak než jak jsou. Často se tak vyjadřujeme o dívkách či chlapcích, kteří smýšlí velice kladně i naprosto otřesných partnerech. Ono to však platí do jisté míry o všech. Každý z nás má tu realitu ve své mysli mírně odlišnou než jaká skutečně je.      Proč to tak je, může mít vícero důvodů. Nechci zde zabíhat do psychóz a do nemocí, které zcela devastují vnímání a zdržím se proto v oblasti mírných deformací vnímání.      Každý člověk má svou vlastní osobnost a také svůj osobitý styl přemýšlení, poznávání či například chápání. Tyto styly osobnosti a přidružených procesů se snažilo kategorizovat několik lidí, kdy prvním zaznamenaným je Hippokrates a jeho rozdělení osobností na cholerika, sangvinika, flegmatika a melancholika. My však budeme vycházet z Jungovi interpretace typologie osobností.      Jako lidé můžeme hledět dovnitř na...

     Komplex je termín, který psychologie převzala z lidové řeči, a pak jej tam zase navrátila. Dnes je povětšinou používán, když jím častuje člověka, který se projevuje pocitem méněcennosti. Takové je adekvátní, rád bych však tento jev popsal v duchu Jungiáncké psychologie.      Ptejme se. Co je komplex? Co je účelem komplexu? Co je cílem komplexu? Jak se komplex projevuje? Jak se s komplexem vypořádat.      Komplex je odštěpkem naší mysli.      Pro lepší pochopení, si představme naši mysl jako planetu zemi. Vraťme se v čase do období formování země. Jednou z teorií o vzniku měsíce je, že země se ve svých raných dnech střetla s jiným vesmírným tělesem a během této srážky došlo k vystřelení množství hmoty ze země do vesmíru, přičemž právě z této hmoty vznikl měsíc. V rámci toho příkladu je země naše mysl, vesmírné těleso je jakýsi šok a měsíc je odštěpený komplex. Tedy v případě šoku, kterým může být například velice n...